„Mami, nebreč, my se sem někdy vrátíme

Rodiče žili od roku 1925 v Rosbachu u Aše a asi v roce 1933 se přestěhovali do Ústí n. L. Otec byl celní úředník, matka v domácnosti, oba byli členy Sokola, otec v něm měl nějakou funkci. Snad byli v národně socialistické straně, tak jako po válce. Podle vyprávění rodičů bylo soužití s Němci v  Rosbachu bez problémů, ne tak v Ústí n. L. Sama se pamatuji na některé střety asi od roku 1937, např. při národním svátku vychrstli z oken německého bytu na průvod splašky. V roce 1938 jsem si nesměla sama hrát venku, protože mě honili němečtí kluci a chtěli mě zbít. Otec měl problémy s henleinovci, někdo nám jednou střelil do okna, ale to vím jen z vyprávění svých rodičů.

V noci těsně před obsazením nás někdo přišel varovat, že naše rodina je na seznamu osob s „nepřátelským vztahem k Německu“.

Byla jsem sama doma s matkou – otec byl jako záložní důstojník mobilizován. V noci mě vzbudila a řekla, že musíme utéct. Dostala jsem jako zavazadlo na cestu jakýsi „chlebník“ přes rameno, ve kterém byla má plynová maska. Při odchodu matka plakala a já jsem jí řekla: „Mami, nebreč, my se sem někdy vrátíme.“ Na cestu vlakem k příbuzným se již nepamatuji. Rodiče se neodvážili po obsazení vrátit do Ústí n. L., nechali jsme tam veškeré zařízení třípokojového bytu, ale nějaké oblečení jsme snad prostřednictvím známého dostali.

Napřed jsme bydleli u různých příbuzných v okolí Prahy, pak jsme dostali byt na Letné a po třech měsících v Holešovicích. První třídu jsem navštěvovala postupně v pěti školách, nebyla jednotná metodika výuky, takže to nebylo snadné. Učitelky však pro mne měly pochopení. Otec dostal místo jako celní tajemník v Praze 7, kde pracoval celou válku až do zpětného přeložení do Ústí n. L. v roce 1945. Odškodnění za ztracený majetek jsme nikdy nedostali.

Marie Krejčová, tehdy Ústí n. L.